ŠTĚSTÍ BRATRA BERNARDA.

Jak rosa padlo v duši moji slovo

Tomáše Aquinského, jenž byl v církvi

doktorem andělským, všech věcí znalým,

že Pán, by zvýšil blaho vyvolených,

dá patřiti jim ze zahrady rajské

v hlubiny pekel na muky a trýzeň

prokletých hříšníků a zatracenců,

a dá jim slyšet k nebeských harf hudbě

pláč z říše ohňové a skřipot zubů – –

tož uvidím já jednou z nebes slávy,

jak se ten ďáblův tovaryš, náš opat,

mít bude v horké říši svého mistra!

Snad vařen bude v olejové pánvi...

Snad na rožni jej čerti péci budou...

Snad řemeny mu dříti budou se zad

a až se živé maso jeho bude

tetelit děsem, mrskati jej budou

řemeny těmi... a já budu shora

je pobízet a povzbuzovat v práci:

Jen víc! Jen pevněj! Nelenošte, čerti!

A jemu řeknu, tomu opatovi:

Viz, tovaryš jsi ďáblův a ne opat.

To za to máš, že kul jsi pikle svoje,

když mě opatem bratří volit chtěli.

To za to máš, žes povýšil se nad nás.

Žes k hodinkám nás honil v tuhé zimě

a sám jsi chrápal jako líný medvěd.

Žes při tabuli nejlepší bral jídla,

stehýnka husí, prsíčka a mozky,

ze štik a kaprů prostředky a jikry,

z podsvinčat ouška chrupavá a čenich,

za deset jedls a nám potom strkal

kobylky holé, ocasy a hlavy

a kůstky k obírání – žoku mlsný!

A jak to s vínem bylo při tabuli?!

Co tys pil a co my musili píti?!

A jaký druh to dávals pro nás ku mši

a co jsme měnili my na krev páně?!

He, slyšíš, slyšíš, pijane a žráči?

A cos dál tropil, Sodomito bídný?

Proč hrnul jsi se vždycky v zpovědnici,

když mladé ženy zpovídat se přišly?

Proč nechávals nám jenom sešlé babky?

A jaks moh malovat dát do kostela

rodinu páně, kde má svatý Josef,

jenž maličkého Spasitele hladí,

tvou odulou tvář a tvé liščí oči?

To řeknu ti a stokrát ještě více.

A Otec nebeský ať dopřeje mi

o půlhodinky dříve než ty umřít,

bych přítomen byl soudu nad tvou duší.

Já postavím se u božího trůnu,

až kniha hříchů tvojich otevře se,

a pozor dám, zda něco nezapomněl

ten anděl čtoucí – neboť já vím všecko...