Štěstí člověka.

O, jaké kouzlo k vám mě táhne,

mé dítky! když jdu od vás zpět,

když k foliantům ruka sáhne,

hned o vás musím přemýšlet.

A zasednu-li ku pianu,

hned v jeho zvuk váš splývá hlas;

před vaším zjevem všady stanu

a myslím na vás vždycky zas.

I vzpomínám, co s vámi dlívám,

jak žití mé se změnilo;

ta láska, již v hloub ňader skrývám,

teď na ní poupě rozvilo!

Teď chápu: proč má vesna růže,

proč láska má své objetí, –

zda nebe bez hvězd býti může

a člověk šťasten – bez dětí!