Štěstí mladé paní.

Na ulici potkaly se, slečna s mladou paní,

že pak znaly svoje tváře

dříve z jedné kanceláře,

což to bylo vítání a což to bylo ptaní!

Jak jste asi ráda, slečna paní slovem předčí,

že jste nás tak zbavila se;

vše tam ve starém jde čase,

vše se táhne mrtvě, líně. A vám dobře svědčí?

Mladá paní usměje se, chloubě cestu klestí:

Díky, slečno, říci spěla

radostí až uzardělá,

díky, slečno, těší mne, o ano, mám to štěstí.

Tolik manžel má mě rád a jak je dobrý ke mně,

nekouří a netoulá se

po hospodách, v mojí kráse,

v mojí lásce všechno má, ji ošetřuje jemně.

Ani vařit nesmím, na to cizí děvče máme;

proto vstávám od dne ke dni

k jedenácté, o poledni,

trochu čtu, pak vyjdu do ulic neb mezi známé.

Zvláště – snivě šeptla – klidně musím žít to léto;

víte, brzo budu chovat,

to se nesmím rozčilovat,

namáhat, že muž mě šetří, jistě vidíte to.

V darech, každé pozornosti téměř se mi klaní.

Je to – ejhle, tu ho máte,

s bohem – ať se brzo vdáte...

Odchází a slečna sní o štěstí mladé paní.