Štěstí, zlatý pták.

Do dálek zasněné zraky

snivý hoch v zadumání,

o zemi neznámé kdesi,

o jiném životě sní.

Za modré dálky ho láká

z pohádek podivný zjev,

zázračný zlatého ptáka

tajemný zpěv.

Za sedmi řekami v zemi

deváté, zázračný pták,

ve zlaté kleci prý zpívá

překrásně tak.

Kdo jenom zpěv jeho slyšel

poslouchat chtěl by ho zas,

přes hory, řeky a země

vábí ho hlas.

Do dálek zasněné zraky

snivý hoch v zadumání

o zlatém ptáku a zpěvu

zázračném sní.

S léty i touha v něm roste,

neklidně zaproudí krev.

Utišit srdce jen může

tajemný zpěv...

Odejde za modré dálky,

přes hory v neznámou zem,

za hlasem, vábně jenž láká,

s bohem dá všem.

Odejde z rodného kraje,

opustí rodný svůj dům,

loučí se, s bohem dá na vždy

dětství tam dnům.

Na rodný dole zří dům svůj,

na drahou vzpomíná tvář,

za hory zapadá slunce,

zhasíná blednoucí zář.

Nad střechou k modrému nebi

tiše se kouř vine tam –

za štěstím lákán a váben,

z domova odchází sám.

Do dálek rozložen, cizí,

neznámý před ním je svět,

bez konce bílé jdou cesty,

láká cos’ pohledět zpět.

Za sedmi řekami v zemi

deváté, zlatý prý pták –

k modravým, dalekým horám

zatouží znavený zrak.

Bez konce zdají se cesty,

daleký ještě je cíl,

vzpomínat zachce se náhle

domova, tichých tam chvil.

Bez konce, bez konce cesty,

den za dnem ubíhá čas,

tajemný láká a vábí

zázračný hlas.

Daleké, neznámé země.

– cestu kdo ukáže jen?

Lhostejné, cizí jsou tváře,

za dnem jen ubíhá den.

Daleké, neznámé země...

– K cíli kdy dojdu už blíž –?

„Nevíme. Z deváté země

nikdo se nevrátil již!“

„Sedm let sloužit nám budeš,

sedmý rok pravdu ať zvíš,

která z cest v devátou zemi

k cíli tě dovede blíž.“

Sedm let u lidí sloužil,

mladý mu ubíhal věk,

sedmý když rok se končil,

přišel a řek:

„Sedm let věrně jsem sloužil,

cesta kde k cíli je blíž?“

– Nevíme. Z deváté země

nikdo se nevrátil již...

„Sedm let sloužit nám budeš,

sedmý rok pravdu ať zvíš,

která z cest v devátou zemi

k cíli tě dovede blíž.“

Sedm let u cizích sloužil,

po trpkých smutných i dnech

zlatého ptáka hlas bájný

v neklidných lákal ho snech.

„Sedm let věrně jsem sloužil,

cesta kde k cíli je blíž?“

– Nevíme. Z deváté země

nikdo se nevrátil již.

„Sedm let sloužit nám budeš,

sedmý rok pravdu ať zvíš,

která z cest v devátou zemi

k cíli tě dovede blíž.“

Sedm let u cizích sloužil,

zbolelo tělo – šel čas.

Sedmý rok u lidí ptal se

zlomený hlas:

„Sedm let věrně jsem sloužil,

která z cest k cíli jde blíž?“

– Nevíme nikdo. Z té země

žádný se nevrátil již.

Roky šly, ubíhal život –

mládí toť pouhý už sen...

Z mlhových moří jak země

rodná se nořila ven.

Údy mu podivná slabost

poutala, neznámá tíž –

v neznámu, daleku ještě

z pohádek bájná je říš.

Za modré odešel dálky,

za sedm zabloudil řek,

přehořce žaloval v srdci

na lidský vděk.

Unaven po cestách bloudí

dalekých – bez konce jsou,

nikde cíl, nikde, a cesty

v neznámo jdou.

Žízniv je, unaven cestou –

Není to klam.

Ze skály vyvěrá pramen,

studánka pod skalou tam.

Nebe v ní zhlíží se jasné,

modravý zvonku i květ –

nachýlil k vodě se, spráhlý

osvěžit ret.

K vodě jak schýlil se, obraz

podivný uviděl tam,

stařecké, vrásčité tváře –

nevěří sám.

Hlavy se dotýká bílé,

nad vodu kloní se zas –

s brady vous šedivý splývá,

k ramenům bílý už vlas.

U cesty stařeček bílý,

smutný a znavený sed,

slabé a choré je tělo

srdce i zabolí teď.

Vzpomíná marných snů mládí,

z pohádky bájný zří zjev –

Komu zněl zlatého ptáka

zázračný zpěv?

Rodného vzpomíná kraje,

každou zří milou tam tvář,

rodný dům zlatí tam slunce

hasnoucí zář. –

Bez konce, daleké cesty,

daleký, marný je cíl,

vzpomíná v stesku a bolu

domova tichých tam chvil.

Za hlasem štěstí šel, zlatého ptáka,

ubíhal život – on smrti šel blíž – –

za sedmi řekami z deváté země

nikdo, ach nikdo se nevrátil již...