ŠTĚSTÍ

Venku prší, bláto kypí,

nabotnalý hrozen praská –

a nás drží na svém klíně

v našem koutě doma láska...

A tvé rty zas touhou pálí,

nevím, zda jim srdcem stačím –

ale ustaň s štěbotáním,

se svým štěbotáním ptačím –

slyš, to ticho! Venku prší...

Teď se slunce pousmálo –

jako by nám za dveřama

nahé děcko zacupalo...