Štěstí.

Té existence naší ubohostí

i láska hořkne... Vzpomínka se dere

za každým krokem na druhy, jež hostí

za bílou mříží špína cely šeré;

za každým krokem cítíš v týle kosti

té pěsti zaťaté, jež do nás pere,

a marně čekáš konečně to: dosti!

Jen hřbety sehnuté pro rány steré,

stvořené konec očekávat vždycky...

A přec se člověk o tu raçu třese

jak o život své dobré matky vlastní!

Pak zní to skoro jako ironicky,

když smutek němý k milence mne tiskne

a dobrácky dí někdo: Buďte šťastní!