Štěstí.

Jsi, štěstí, zrádné! v ráj nás vlákáš svůj,

by blahem spitou děsné do propastí

pak uvrhl svou oběť démon tvůj,

a stokrát větší byly její strasti!

Na ostrov zářný, kterýž vlnek rej

jen celuje a sladkým šumem plní,

kde ptáče ptáku velí: „Pěj, ó pěj,“

kde sterý květ a zlatý klas se vlní –

tam zaneseš nás na svých perutech.

Tam políbení tvého kouzlo, slasť,

tam vůně, zpěv a šum a záře zlatá

v sen ukolébá nás, v sen, jehož vlasť

snad sama ráje krajina je svatá.

Ó sladká chvíle na tvých perutech!

Však běda běd, kdy život volá nás!

Toť hrůzy jícen: Nade hlavou chmury,

kol hučí moře, září blesku jas,

a zrak nám děsu kalí černé stvůry. –

Je marno vše, i němé prosby vzdech.

A bezdné vody rodí pásmo hor,

ve hromu ranách zmírají jich steny,

a z kraje štěstí probuzený tvor –

na skálu strasti bídně uvržený;

a duší jeho letí těžký vzdech.

Tu jeho spása! Zrádné štěstí, stůj,

víc nevlákáš jej v klamnou svoji říši! –

Teď moře usíná; hrom ukryt v sluj,

a klidněji juž větru plíce dýší. –

Jen duše na své skále rodí vzdech. –

Však, co to zří? Zda neklame ji zrak?

To v člunu sirena se v květy halí...

„Já tvoje štěstí jsem, já černý mrak

a hrůzy jeho svála v temnou dáli.

Pojď v náruč mou, tam oněmí tvůj vzdech!“

A člověk? Bláhovec! Zas hluch a slep;

zas letí v náruč štěstí, v blaha moře,

a zapomněl, že ztýranou svou leb

ku černé tiskl skále, skále hoře,

kamž zanesen – na štěstí perutech.

Ó štěstí zrádné! V ráj nás vlákáš svůj,

by blahem spitou děsné do propasti

pak uvrhl svou oběť démon tvůj,

a stokrát větší byly její strasti!