Štěstí

Továrny kouří komíny,

nesmírné bloky domů tvoří,

spí řeka plochou roviny,

topoly v neurčito noří,

v ní tu tam světel odraz hoří.

V zahrádce prázdné bez květin

tu sedí žena prostovlasá,

mlžící robě klade v klín,

prs jak mu dává, bílý střásá

se šerem první noci stín.

Je bez zeleně jarní šeř,

strom bez listí, vše ještě holé,

je bez šepotu ještě keř,

zahrádka bez růží a dole

jsou za domy jen prázdná pole.

Nic neslyšet, snů dřímota,

rtů děckých živočišné ssání.

Vášnivá sílo života!

Dnů pozemského milování,

pokorné ve vše odevzdání.

Tu věřících zas lidí Bůh

se v pozemských všech věcech ztrácí,

počaté všude žehná práci

a jako dobrý nad vším duch

se do nadějí, v zemské štěstí vrací.