Štěstí.

Já zavřel „Knihu písní“ tiše, zvolna –

a zadíval se kolem v šero kmenů.

I srdce utichlo i touha bolná,

a v duši své jsem cítil velkou změnu.

Cos kolem šlo, jak jaro dýchající,

jak dívka drahá, kterou milujeme,

jak Spánek blahý, který hlídá snící –

jak Štěstí? – Ticho, všecko kolem němé.

Jen cosi tklo se mne jak vlasy zlaté –

a já se zachvěl. Sladký dech jsem cítil

jak z růží v dáli; srdce mé se mate. –

Juž skrze větve bílý měsíc svítil.