Štěstí.

To štěstí bez konce, jež nemá západu,

v němž jako řeka tichá

jdou dnové života ve hudby souladu,

to jen z tvých očí dýchá.

To z tichých tahů tvých jak záře měsíce

v noc padá mého snění,

v tmách hledá ruku mou a mluví nejvíce

ji tisknouc v zamlčení!

To štěstí klidné vždy, jak noci plny hvězd,

a hluboké jak moře,

v němž sama duše tvá zářící perlou jest:

Čím jsou mu trud a hoře?

Ó sama odpověz, co vždy nás provází

a žehná kouzly svými,

ať večer chodíme, když slunce zachází

pod stromy ztemnělými,

ať zříme na nebe, kdy jasnou oblohou

k nám z jihu spějí ptáci,

ať listí žloutnoucí nám šumí pod nohou,

a v mhách se obzor ztrácí.

Co z všednosti a tmy nás vírou vykoupí,

co křídla dá nám vždycky,

co věčnost proletí a před čímž ustoupí

sám osud gigantický?

To jisté vědomí, že v čas a nadšeně

své štěstí oceníme,

jest štěstím největším, po němž se blaženě

a sladce v hrobě dříme.