Štěstí.

To velké štěstí lásky naší

se zticha jen v mou duši snáší

a po kapkách, jak vláha rosy.

Víc děti, jdou-li travou bosy,

jí setřou malou nožkou svojí,

víc narcis včel svým pylem zkojí,

než v srdce mé ho napadá.

Jak slunce paprsk skrze sítí

mi z jejích očí v srdce svítí,

a jako vůně skrytých květů,

jen tajně dotkne se mne v letu,

jak ptačí píseň, kterou echem

chyť vítr na svá křídla spěchem

a v let se dal s ní přes lada.

A přec, ač tajně vždy tak shlíží

v mé nitro, že je tuším stíží,

přec je mé srdce, žhavé citem,

tak vyzlaceno jeho svitem,

že zmítá se a vře a tísní

a plá, – jak záře, ptačích písní

a růží plná zahrada!