ŠTĚSTÍ.

Věř, není Štěstí, jak jsme o něm snili,

vše pošlapal nám život, pedant suchý,

jak bychom v poušti, jest mi nyní, zbyli,

šli v marné dálky, sami bez předtuchy.

Věř, není Štěstí, které rány hojí,

– je vůbec toho, co tě blaží, málo, –

klid, jejž si najdeš, tebe nespokojí,

je škvárem, co tě plamenem dřív hřálo.

Před lety dávno, já se pamatuji,

však bylo Štěstí, nyní v stínu thují

pod jižním nebem na ně vzpomínám si.

Sukýnky mělo sotva nad kolínka,

zrak mělo tmavý, ústa pramalinká

– k jeptiškám v klášter odvezli je kamsi.