Štěstí.

Štěstí, štěstí! kde se touláš,

Že se u mne nestavuješ?

Že jen okolo mne stále

Praporce své rozvinuješ?

Že jen samým darmochlebům

Hrdla medem svým prolíváš,

A co macecha se na mne

Věčně jen skrz prsty díváš?

Což jsem se hned v outlém mládí

S tebou dosti nenadvořil,

Před tvým trůnem hlavou k zemi

Jak živ dost se nenakořil?

Obětí těch nejstkvostnějších

Tobě denně nevěnoval,

A z své nízounké chaloupky

Na tě dost se nenavolal?

Volal jsem tě ve dne v nocy,

Volati však již nebudu!

Přej sy komu chceš! svůj pokoj

Proto předce nepozbudu.

Vímť, že se jen ničemníkům,

Bláznům, darmochlebům dáváš,

A co v světě rozšafného,

Věčné bídě zanecháváš. –

Měj se tedy, měj se dobře,

Na věky se s tebou žehnám;

Teď již při západu slunce

O tvou milost hrubě nedbám.

Ano kdybys ke mně chtělo,

Ani ke dveřím se nehnu;

Bez tebe jsem život strávil,

Bez tebe y ve hrob lehnu.

Štěstí slyševši mne, k oknu

U komůrky přiletělo,

A tu neomylnou pravdu

Do ucha mi povědělo:

„Ovšem žeť mne marno hledat!

Osud panuje teď všude,

A kdo narodil se grešlí,

Grošem do smrti nebude!“