ŠTĚSTÍ.

V kočáře jsi přijela jak knění,

zda k mé radosti či k rozželení?

Vždyť když mé tě oko náhle shlédne,

hoří plamenem, ač líce bledne!

Ej, já věru proto nepřijela,

by tvá duše žalost z toho měla,

jedu hledat štěstí, život nový,

leč mí koníci jsou bez podkovy.

Ztratili je všecky rychlým klusem,

bys je okoval zas, proto tu jsem,

bys mi okoval je dokonale;

bez podkov už nelze s nimi dále.

A já okovám je ryzím zlatem,

dáš-li za to svůj mi úsměv platem;

mně i koním bude pěkná zdoba,

najdeš štěstí ty i já, my oba.

Mimo mě tu není podkováře,

výheň má i hruď jsou plny záře,

a mé srdce buší láskou za tři,

ani nevíš, že už tobě patří.

V plamenech tě může k nebi vznésti,

sluncem je, toť život je a štěstí;

mimo lásku na světě ho není,

buďme šťastni, srdce mého knění.