STEZKA.

Ze zamlklých svahů, mrákotných luk

duše hlíny hluboko někam zašla;

propadnou v sebe; odcizeny, jako

v prostoru podhladinovém tanou,

svůj vlastní teplý přelud, měkce chmurný,

v čirokalné vodě vzduchu;

mezi stráňkou šerem nasáklou

a blízkostí mou mlčí pomyslná dálka.

Tyč kalně trčí, ostrá na nebi,

slavně hlídá jediný kraje ton:

komáři úpějí; črtajíce runy smrti

věrně provázejí toho, kdo

snad ne již dlouho bude tříti chudou

obuv o stezky, tekoucí mdle.

Bez něho děly se věci země;

s tebou aspoň děl se život prsti,

špinavobledá můrko matokřídlá,

mámivě třepící šero

nad mrtvou bouří pralesa trávy,

pod huňatou hlavou ztrnulého kře.