STEZKA V HORÁCH

Jdu nad srázem. Ty se mne lekáš?

Vždyť jsem tak měkká a svůdná

jak milenčina náruč roztoužená.

Listím kapradin jsem obkroužena

a dechem květů. Jsem schůdná

a nadarmo čekáš,

že tě znavím, když se k výšinám pnu.

Povím ti pohádku nejednu

o těch, kteří tudy šli a nedošli,

o těch, již spí tam v bezednu,

kam je tajemná síla volala

a kde jsem jim ustlala

jediným proradným kamenem,

který jim tvoří teď podušku

v propasti na lůžku,

kam sklání se sráz se svým břemenem

potoků dravých a lesních vývratů.

Přejdeš-li, nejvyšší odplatu

mám pro tě: obzorů tajemných

dám ti pak uzřít dálavu,

v ní krásy záplavu,

a hrůzy propastí bezedných,

z nichž není návratu.