STEZKA V SLUJI.

Spí vůně jalovců a ztichli ptáci,

kde drobná stezka do sluje se ztrácí.

Kol soumrak šerý, utajený zpola

pněm žlutých vrb a nad ním skála holá,

kde vlna žití nikdy neusedne.

Snad mihne chvatem pablesk slunce ve dne,

leč jako úkradem a znikne v spěchu.

Zde ještěrka jen zablýskne se v mechu

a pavouk tiše spřádá svoje sítě.

Já zabloudil tam dnes, a myslí dítě

vzpomínek tkám si kadeřavou přízi.

Již v úsměv jara mrtvé ticho mizí,

červenky píseň zajásala v plesu

nad stíny jilmů. Kolem poupat vřesu,

hle, v sluji mušek zlatý rej se točí.

Zřím plápol hvězd a blankyt smavých očí

a naslouchám, zdaž mezi skalinami

ten spěšný zase krok se ozve známý,

a štěstí sen mi rozpučí zas jiný.

– Jen kámen s výše padl do hlubiny!