Stigma.

Nechť dílo básníka je málo vděčné,

ty chvíle, v kterých okřídlená sloka

ze zřídel rajských sladkou manu loká,

jsou přece krásné, veliké a věčné.

A sladkost jich prosákne celé žití

jak vůně květin hlínu, troud a střepy;

tak odlesk barev nosí v duši slepý,

tak dávno shaslé hvězdy přec nám svítí.

Tak před zviklaným křížem na rozcestí,

zkad zmizel dávno rezavý bůh, každý

se křižuje, tak rovněž psáno navždy

na čele básníků je: „Šlo tu štěstí!“