Stíhající zvon.

Byl jeden hoch, ten nechtíval

chodit do chrámu Páně

a v neděli, jak čas míval,

utek’ na blízké stráně.

A matka dí: „Slyš zvonu hlas,

pospěš po dobrotě,

neb, nebudeš-li na mši v čas,

sám zvon si přijde pro tě.“

Hoch myslí však: „Aj, což pak víc,

zvon visí ve své věži!“

A hajdy, jakby nikde nic,

již zase na stráň běží.

Však divný div, zvon umlkl,

jen srdce se v něm třese, –

teď z věže své se vyvlekl,

houpavě dál se nese.

A sem a tam se houpá zvon

za chlapcem přes příkopy,

již v patách mu jak divý shon,

již div ho nepřiklopí!

A běží hoch a zvon za ním

přes stráň i dol jak střela;

hoch běží kvapem zoufalým,

a přímo do kostela.

Teď nedá se hoch na mši zvát,

jak prvně zvonit slyšel,

a nepřipustí vícekrát,

by zvon si sám proň přišel.