Stín dávné doby.

Stín dávné doby v duši moji vstává.

A svoji ruku ku výstraze zdvih’...

Mne každé slovo raní do krvava

a uráží mne frivolní Váš smích.

Vzpomínek starých průvod šel, mne tísnil...

(Slavnostní průvod, v zadu pepíci!)

Vše zhnuseno, a všechno jsem už vysnil,

a všechny zahrál tóny kvílící...

Na dávný výlet, na mech dálných lesů,

na slova, v nichž vřel dávný lásky klam,

teď v době mlhy, ocúnu a vřesu

já roztržitě sobě vzpomínám!

A dávný obraz v duši moji vstává.

Kdos svoji ruku ku výstraze zdvih’...

A tupě jdu, kde nikdo nevyčkává,

a maně slyším frivolní ten smích.