Stín Mojžíšův.

Šel Mojžíš se Sinaje, v rukách desky,

jas ve zraku a kolem hlavy blesky,

byl velký jako bůh a gigantický,

že před ním chvěl se všeliký rod lidský,

jenž klečel v prachu na úpatí hory.

On mluvil s Jahvem, on pil zřídla zóry,

chléb lámal s cheruby, je velký, svatý;

teď nese zákony, hle trojí zlatý

svit jemu velké čelo korunuje,

mrak jako peruť u hlavy mu pluje.

Jej poslouchat je povinností sladkou,

jeť otcem všem a vůdcem, naší matkou!

Tak pravili a ukláněli hlavy.

Leč s druhé strany, kde stál oblak tmavý,

též dlelo něco Israelských kmenů,

ty s úžasem na skalní zřeli stěnu

a zřeli jasně, za Mojžíšem černý

jak splývá stín vždy nohsled jeho věrný,

byl rysů velkých, býčí zvedal nohy,

na čele z vlasů trčely mu rohy

a co nes’ v rukách, to byl žernov tuhý.

Hle, to je Satan, řekli, v zemské luhy

jde za ním, Mojžíš není sluha boží,

ten žernov těžký na šíji nám vloží

a běda všem, on zkruší nás a smele!

Od chvíle té vždy v kmenech Israele

kdo rozkol sil a vzpouru, hněv a vzdory,

byl z těch, kdo zřeli Satana jít s hory.