Stín přešel pokojem, stín záhady

Stín přešel pokojem, stín záhady

budoucna mého. Dnes mne neleká;

již ztřeštěné znám jeho nápady

a důvěra má více nečeká,

než co dát mohou jeho nálady.

Dnes dvorně kloní se mi, chocholem

jak pernatým by práh můj zametal,

a pochlubit se přišel obolem

svých laskavostí. Zase rozpoutal

svých slibů příval, v zahradu mne zval

a říkal, že tam Faust co nevidět

se dostaví, že pustinou mu svět

bez lásky mé. A sliby jeho stery

já přijímám jak květin vonný dech

a vím, že úsměv v koutku na ústech

se usadil, když šeptám: Podvečery,

jak miluji vás, hrozny akátové,

jasmínu hradby! Dětství vzpomínám

dnes svého; kdysi hájky modřínové

že k štěstí stačily, že všechen jas,

jejž lačně ruce urvat sobě chtěly,

pár bylo zlatookých sedmikrás.

A cítím, radost, kterou děti měly

kdys spokojeny sedmikrásou pouhou,

že nahrazena jedinou je touhou –

v háj modřínový dát se pěšinami

a tam, kde druhdy dětskými jen hrami

jsme hýřily, s radostnou láskou svojí

teď vejít, spolu jen a nikdy sami.

Stín kolem mne se točí – čarovat

jako by chtěl a jak by v této noci

mně mohl lásku Fausta darovat.

Než nechci přijmout ze stínu ji moci

a svěcenou jak vodou – šťastným smíchem

své jizby kouty kropím, nakláním se,

bych zřela stín, jak na okenní římse

již mizí, jak pták, polekaný víchem.

A volám za ním, který nad horama

již mračen vznáší se, že nehanbím se

v zahradu Fausta přičarovat sama.