Stín.

Byl utěšeně krásný den,

par prosty byly doly,

v mých ňadrech zlatý klíčil sen,

já vytratil se z domů ven

a toulal jsem se v poli.

Kol samý ruch a samý šum,

div nezbloudíš v té směsi

výš na paty se vzpínal chlum,

a polesného nový dům

zří jasnou tváří v lesy.

Vše pyšní se, tu květ, tu klas

aj, tuší, tuší, že je čas,

v němž květ ji bude věnčit zas

a zdobit bujnou hlavu.

Šíp na mezi však pyšen zvlášť,

hle jak se dvorně kloní,

že černý motýl, bílým v zášť,

vzal zlatem ovroubený plášť

a u něho se sloní.

Vše veselo, vše samý zpěv,

kam snivé oko hledne,

hruď skály pučí; strom má krev,

a sedmihlásky ňadra děv

a v řece leknín bledne.

Ó, jak jsem vesel, jak jsem bláh

v té čarodějné době!...

Tu skřivan nad hlavou mi táh’

a co jsem tušil v tajných snách,

již prozpěvoval sobě.

Kdo tedy víc? dím kloně zrak –

proč srdce mé se děsí?

Stín pod sebou měl nízko pták,

a mně – v ráz zakalil se zrak –

hned na paty se věsí.

Teď věděl jsem, že méně jsem

než pták, než motýl všaký;

nech skráně líbá nebes lem,

přec noha hloub se boří v zem,

a v před a v zad jsou mraky.