STÍN.

Byl večer tichý. Do modravé dáli,

kde před tím slunce žár svůj sálalo,

mne zbožné písně plavců posýlaly,

kde duši nebolí, co kdysi bolelo.

A koráb mizí... S paluby mi kývá

neznámý, černý, opuštěný stín.

Na čele ruku, na břeh můj se dívá.

Má touha poslední to klesá do hlubin!