STÍN.

Po dávných letech chodec osamělý

jdu ulicí, jež v pustou tmu se halí,

v mé duši zas ty sladké hrůzy vzplály,

jež kdysi jí tak vsemohoucně chvěly.

Ty rány v srdci zas se otevřely,

jež hřeby samoty tam zanechaly,

ty bílé, ušlapané ideály

jak z věčných hrobů svých by vstáti chtěly.

A v němou noc jak zírám vyjevený,

tu zdá se mi, že v temné dáli stojí

kdos příšerný, jenž ticho vzrývá steny.

Vím, proč se v tvář mi pohlednouti bojí,

proč jeho pláč jen slyším utajený:

stín krvavý to první lásky mojí.