STÍN.

Rok byli spolu, všecko v žití měli,

co toužili a myslili a chtěli,

vždy plnou číš, stůl hojný v přátel kruhu,

a vozy, lázně, všecko žití k duhu,

co dobře jde, co lichotí a baví.

Svit štěstí líbal jejich krásné hlavy,

když ve společném, smavém ve objetí

k nim tulila se malá hlava třetí.

Tak žili šťastně; stín však ob čas malý,

jak zrcadlo když dítěte dech zkalí,

jí ležel těžce na průsvitné skráni.

Vše měla, každý sen a každé přání

muž vyplnil jí, nač jen pomyslela,

a přece vždycky zachvěla se celá,

když tento stín na jejím uleh’ čílku

jen okamžik, jen vteřinu, jen chvilku.

Proč, nevěděla, však její choť cítil,

že stínem tím se zvolna v propasť řítil,

že cosi láme se a bortí, puká.

Ten stín – čí mohla by jej setřít ruka?