STÍN.

V horečně bolném snění

kdy tisknu hlavu v podušku,

zřím v tužeb divném chvění

svou matku – dobrou starušku.

V tom čepečku a šatu,

jejž dali jsme jí do hrobu,

vždy přijde v tichém chvatu,

svou živou vezme podobu.

A zdá se mi, můj Bože,

jí v oku bol se rozhostí,

u mého stane lože

tak plna dumných starostí.

Blíž ke mně hned se sklání,

znak lásky věčné na líci,

chce dáti požehnání –

leč slova nemůž vyříci.

A ráda by dát chtěla

mně odkaz posledních svých rad,

žár zlíbat s mého čela...

leč nemůž... musí zas jít spat...