STÍN.

Tak bílé světlo plálo na mé stezce –

teď padl přes ni obrovitý stín...

Ó, tuším, kdo tu za mnou! Čím mne ztresce

za černé kvítí neznámých mně vin?

Vždyť já teď trhal jenom bílé květy

a duši koupal v zřídlech očisty!

Jen k jasným souhvězdím mé byly vzlety,

jen dobro psal jsem svoje na listy!

Proč náhle stín ten, kdy své rány hojím

a života mně svitla naděje?

Ó, úzko je mi, ohlédnout se bojím –

on moje květy, on je rozvěje!...

Mé duše uděšené sestro bílá,

zda úzkost má Tě v dálce neděsí?

Ó, pojď, jest v lásce duší velká síla,

ó, pospěš ke mně z dálky přes lesy!

Ó, přileť s větrem, který od vás vane,

pojď, duše andělská, mé květy chraň!

Když bílý stín Tvůj po mém boku stane,

On, hrozný, nezkrvaví moji skráň...