Stín.

Když skloněn v drahé chvíli tvou hlavu v rukou mám,

v tvůj čistý profil bílý se v bázni zadívám

a jak ta noc se chýlí,

tvých ňader oddech slyším, ten svatý, vřelý dech.

S tou bílou, drahou skrání kdy na mé hrudi sníš: –

co je to, co mi brání, a jaká je to tíž,

jež hlavu těžce sklání,

že nelíbám tě více a jenom na tě zřím?

Já vzpomínám si maně... A zamlžený zor

tou dálí zadumaně se dívá za obzor

v ty širé spící pláně,

v tu dáli neskonalou, v ten zádumčivý kraj.

A náhle měsíc plane a světlem kmitne v ráz

v ty mraky potrhané; – svou září líbá nás

a mír nám v duše kane,

že cítíme v svých srdcích zrát píseň o štěstí.

A dlouho zříme na se, rty maně našly ret,

a celujem se zase – tvé rtíky, drobný květ,

tu zář v tvé vlhké řase,

tvou drahou, drahou hlavu, ty má, ty cele má!

Mé dítě, Marie má, ty sladká dcero hvězd,

ret ani slova nemá a noc tak ticha jest...

A zas... hle, velká, němá

ta první láska klade stín tmavý mezi nás.