STÍN.

Když dřív jsem cítil, v jizbě tich,

v své duši píseň růst,

mně bylo vždy, jak slyšel bych

andělských křídel šust.

Jak nadšení by cherub stál

vždy za mnou, teplý dech,

a perutí svou tiše vál,

až z duše plamen šleh’.

Pak stih’ mou sterou píseň šíp

a kámen plný zlob,

a nebes host již nenahýb’

se ke mně od těch dob.

Teď, pohnutý až do hlubin,

když cítím křídel tep,

vždy tuším: Za mnou stojí stín,

na tváři drzý škleb.

A rouhá se ten neznámý

mé síle, touhám všem,

mé verše teplé škrtá mi,

mé sloky kazí něm.

A když se někdy obrátím,

mě jímá strach a žas:

on na mne hledí okem mým,

můj vzhled má i můj hlas.