Stín.

Tak postavil se mlčky k mému loži

a očima mne zvolna spaloval.

Ó stíne, řekni, jsi ty posel boží,

jenž nekonečným prostorem se bral,

a přinášíš mi sladké zvěstování,

mír věčných dálek, tiché tušení?

Ó stíne, řekni, jdeš-li s temných plání,

kde hořké zoufalství se pramení,

jsi plodem temnoty, zjev ironický,

lidského ducha těžké závaží,

jenž v chvíli zoufalství se směje vždycky

v půlnoční hrůze s našich zápraží?

Ó stíne, řekni, jsi ty pouhým kmitem

churavých nervů v bědném mozku mém,

jsi mihotavým v pološeru třpytem,

jenž rozhraje se v tanci mámivém?

Jsi nebo nejsi? Jsi ty tvar či marná

myšlenka bludná? Co tě zrodilo:

neznámá dálka, vysněná a čarná,

či hledím na svůj blud a na dílo?

Však stín jen stojí nehnutý a němý,

jen oči jeho fosforově žhnou.

A měsíc mdlými teče ručejemi,

až jizbu zalil vlnou žlutavou.

A s modří stínů jeho žluť se splétá,

s kosatci žlutými lesk kovový.

Však ústa stínu mlčící a kletá

jsou zamčena... A nic stín nepoví...