STÍN.

Když řeka dříme, i kdy pospíchá

a hukem jezu z dola oddýchá,

vždy velký vídám, rozložitý stín,

jak mohutný se klade v její klín,

jak obr v báji staré mateři

klad hlavu na klín, zlatých kadeří.

Ten stín v ni splývá dél než lidský věk...

Ba sama sotva pohled nazpátek

v tu dálku noří věků mlhavou,

kdy nad mladou jí stál už nad hlavou...

Ten stín v ní státi bude tolik let,

že přetrvá i Prahy lesk a květ!

To s obrovitých plecí Petřína

stín temný padá řece do klína,

a ona houpá, hýčká, hladí jej,

nechť jakkoli se mění doby rej:

má různé touhy doba vrtkavá –,

však věrná, stará máť je Vltava.