STÍN.

Nestačí kárat, štědřit políčky

mravné. Ovzduší haníval jsem pošetilosti

a výtky slovo mnohé vstříc mu slal

a klnul, odstup, zaklínal jsem bláhovost.

Však jest to jen jak hra se stínem. Stínu

bys v líc děl: Nebuď, znikni! Proč je stín?

Je světla zlišení a úbyt, umenšení

jen téhož. Lakotnost pro celý požitek

je mnohdy zrůdná. Ale stále svádí.

Mravy a zvyky pstré se vrátily

a móda, nevrací se ale shovění.

Neznáme milosrdí pro rostoucí,

pro zápolivé k pychu idólu.

My idól ždáme celý, celé sol,

ne pouze jiskry z amba, paprsky.

A přec je vzácným, krásným červánek

i pitvořivý, kreslivý má účel stín

a smysl jeho mnohdy zveličení

víc tají světlo slnivé než příkré.

Pro zápolení volnost mějtež všicci

a v soutěž! Za neplodné stíny máte?

I ony tvoří! Ovzduší nebýt nerovnosti

mravné a pošetilosti satirské, jak

zlišíme, dobrými jsme byli, stačícími?

Cos byl v roli i v komedii stín.

Zdál mdlý se, jak se v patu zved’

leč, vše zveličil, bys byl zřen,

postať i výkon, šin a spěch a hnutí.

Byl’s dostatečný, pokud nezavrhl

jsi zhola, absolutně a z výhrady stín.

Jak týž jsi zapudil, hned mnil jsi, pýr

je dobro, brak, jsem pidík, co je snaha.

Je nuda víc a píle klamem jest

a bludem. Za naděje spěl jsi slibem,

tě lákal kams a byl to fantom jen

tvé exaltace, febris její plod.

A malým máš se, sváříš v neskoj s sebou

a hartusíš, žehráš, ač do vysoka

jsi vzrost’, se vynes, vypnul jak karytiada

Michal Angelova, jak Simson, Aeolos.

A jistíš s naprostotou: Marní byli,

pýr, plevel, kteří stafagi tvořili.

A proto’s v nitru vlastním nalez, střetl stín

bludu. Zní to: proto pošklebkem

jsme provázeli vlastní illuse,

že v hrudi vlastní nalezli jsme zimu.

Stín sebe pitvořivý, kreslivý

jsme persiflovali a pasquilovali,

a přece celé blaho, lahoda,

jím byli jsme čím, když jsme se obdivovali.

Vypnutí, vynesení, do šíra rozložení

jak kmeny úžasné. A říkali jsme:

Bláhovci minulých dob domněnkou pitvořivou,

nápodobivou tož, drze zhanobili

idólu obraz, se smutně proslavili,

zkřivili jeho líc. Eue! Brak, veteš epigoni

jsou, rota! Parnas jsme vyčistili,

důtkami Musy dóm a chvostem pýchy

a výhrad, plášti purpurnými lán

i scénu umetli. Co nyní víme?

Diskuse exactní se vedly, upřílišněné,

akademické líce a mentorské

si ještě tuhou rysy zhušťovaly

a podkládali, přikreslili cos, co zbylo

domněle lidské na timpu, visagi.

Idólu líc je nyní cudna tak,

je učistěna příliš. Je přemalována,

je nadlíčena. Jas samý, chybí stín!

Však conthurn všech se náhle zdá být malý.

Pathos je neslyšitelný a nesesílený

echem, je malý, vetchý. Čím tož jest

nebýti ovzduší, jež klnuli jste,

jež míjet mnili jste, se napínali

vším úsilím. Je měli za neplodné,

však čím jste tvořili? Rozdílem, stínem!

A díla svého, píle povšimnutím,

shonu i vzruchu! Echo, dave, stíne!

Vysoko kroužili jsme. Kdo to stih’,

kdo ví? Jen veslem o píď níž kdo zbyl.

Byl o píď níže, důvod k kaceřování,

pro metlu mentorskou. A mnozí vzlykli:

Parce, jam numquam... Mravné naučení:

Ten taký byl, ten jiný. Bit byl směr,

hanoben každý. Mentor kárán nebyl.

Však nyní před střízlivější předstoupiž. Zbylo

ostřízlivění, kde šumívalo dílo.

Však produkce do mnohotnosti pestré

se netříštit, bys věstil týž hlas jeden

a žďál, by unisono všude zpíval,

zněl, co přezpívat měli velikáši,

jen polobozi, nebylo by směru

vítězství, rehabilitace školy,

representace vyhasla by ducha!

V tom taj a základ, rovnost s jinými

že mají snaživci, že nemůž’ zavržení

kés stávat à priori. Mám třebí encomiastů

nejmladší modernity odlišení

a odraz nejpošinutější sféry. Apoty

ne pouze samé, mistr učeníky

i jáhny měl. Čím tedy volání,

že nutno umu přinést vody živé

hrst, však čistoty um býti navršené

že musí. V bezdno dokonalosti být musí

že podložen a naprostoty. Ten neví,

co zavrženci jsou, kdo proscribuje.

Je třebí velké obce chimerské.

Pierské domény říš v tom se tmelí,

že není omezena, bez konce jest, hráze,

v ves cíp, bok svobodna. Nelajte stínu!