STÍNE..

Neopouštěj mne ještě! Dál

se mnou pojď,

než umře tento den.

Než spadne mlha, zmlkne pták

a jiný pohltí tě stín..

Po pruhu jasném, jenž nám zbyl

z velkého daru slunce kdys’ –

mé ztrmácené kroky voď!

Pamatuješ se? Velký byls

a já jsem takový byl malý..

Objímal jsi mne, bránil, kryl,

přes lávky ved’ ve vodách stále

chvějící se a nastražený,

plašil jsi bledé hastrmany,

v hynoucím slunci rost’ jsi v stráň,

s draky a s ďábly ses za mne bil.

Pamatuješ se? Sladký kraj

byl něžný, teplý; města chlad

věží a zdí v polední čas

tovaryše dva – vítal nás..

A u zdi, s níž padaly růže

a nad níž střemcha voněla,

nesplýval jsi už jenom se mnou..

Vždyť byla krásná a byl máj!

Vím, bratře, že jsem tu jen host,

číš tvoji že jsem vypil do dna

a dříve, než se slušelo.

Svět křížem krážem prošel jsem,

zpíval jsem, bil se, tančil jsem,

kdy tys už býval unaven.

„Kvete už pro tě kalina“,

děls tiše. A pak: „Hochu, dost!“

Tovaryši můj – tedy: dost!

A za vše dík, i za tvou družbu.

Vím, že už na mne nezanevřeš,

a jak jsi černý, tak jsi věrný,

leť, kráčej, stůj – jsi vždycky můj,

jediný věrný mne provedeš

bezpečnou rukou ve svůj háj,

kde vzplane stín ve světlo velké

té hříšné duši pro radost.