Stínová hra.

Kol zaplál po hvozdě nach večera,

co chvíli dál se šine, výše stoupá,

až bleskl v písek na břeh jezera,

kde s pěnami se na mělčině koupá

i dále hloubkou modrých vln se brodí

až k protějšku. Tam širá skála holá

půl ve vlnách a nad vlnami zpola

se v hlubině i výši v šero tratí.

Prv bílá, jako deska hrobová

teď, jak by se jí v ňadra ledová

krev lila, rudne, plamenem se zlatí;

a v žáru tom, jenž sálá v sosen hlavy

a barvy lesa v jeden purpur taví,

hle, po skále stín velký, černý chodí.

Stín lidský, v podobě však obrovité,

jak démon v záři věčných plamenů,

svůj tmavý zjev na žhavou stěnu vrhá.

Teď chýlí paže; myslil bys, že trhá

tu skálu ze základů, z kořenů,

neb k tůni pod vodami nejhloub skryté

že sáhne prstem, zaryje se nehtem

v dna slizký hrob a vymrští pak s chechtem

z vod na povrch, co kdys tam utonulo...

Teď zjevení se náhle k výši hnulo

a kryje skálu nestvůrným svým tělem

od pěny vod už po sinavý vzduch,

kde v bledý oblak černým vráží čelem,

jak v nebesa by temný vzpoury duch

hnal útokem. Teď lokty rozprostírá

i zdá se ti, že v nich tu skálu svírá

a zas jak spálen žárem jejích boků

pln strachu couvá ve zbabělém skoku,

zas kradmo blíž se plazí, chvíli váhá

i znova rázně v ledví její sáhá

i napíná své duchovité svaly

a tlakem vzteklým skálu před se valí – –

Vše marně však. Již athlet příšerný

se v sebe choulí v malomocném studu

i čeká, číhá; teď se zvedá temně,

hle, ramena svá rozpíná i šíří,

jak rostla by z nich křídla netopýří,

až nepoznáš, zda stín ten nezměrný

duch Satan jest či zvíře z pradob země;

i vzdýmá silou nezdolného pudu

svou peruť beztvarnou až pod nebesa,

by unesla jej žeřavé té skále,

však ona marně mává neustále,

až jako mrtvá k tělu mdlobou klesá;

vždyť k patě obrově svou celou tíží

se hory, vodstvo, zeměkoule klíží,

a marně vzdušný velikán ten stinný

chce letem ujíť hroudě ve svět jiný.

A dlouho trvá hra, jež zrak můj poutá.

Stín poznovu vždy z přitmělého kouta

se dobývavě řítí, skálu ztéká,

zpět odražen pak svislé oudy vléká,

jež každou ranou pitvorně mu chromnou;

vždy znova zuřivě se vrhá v před,

by obludnými ruchy bájné stvůry,

jichž nikdy v živém tvorstvu nezří hled,

se chopil skály s vůlí neoblomnou:

tu chce ji bokem do jezera vmésti,

tu pádnou pěstí rozdrtit ji s hůry,

tu vyvrátit ji, na bedrách ji vznésti.

Však všecko hrozivé to úsilí,

v němž tmavý zjev se lopotí a svíjí

jak červ, jejž k zemi zrnko písku tlačí,

vše posunů těch divých víření,

vše potýkání s cílem svým se míjí,

a marně velikán ten zpozdilý,

jenž nemá sil, by zvedl pírko ptačí,

se pachtí ve svém pyšném šílení.

I stanu v chodu, an mě zjev ten jímá;

on stojí též, tak zříme přes jezero

druh na druha. Již v boru mží se šero,

jen skála dosud plamenně se vznímá,

a na ní lpí můj stín jak přikován, –

hle, tvora malého stín velikán!

Hoj, skrč se, obře, sobě samu k smíchu!

Již v zrcadle té rudožhavé skály

mi zjevils nadlidskou tu lidskou pýchu,

jež zve se vůlí, velikostí ducha,

či velemocí rozumu, či sterým

snad ještě sladším jménem sebechvály,

k níž tvrdá skaliska ta kol jsou hlucha...

Ó přelude, ó velký stíne, kterým

náš obraz roste v mnohé žhavé chvíli,

ty obří touho v slabém prášku síly,

ty pude bohatýrský, velkolepý,

jenž hlavou ženeš, cíl kde skalou hrazen,

ran svojich necítě, k své zkáze slepý,

pln víry vítězné, byť stokrát zrazen,

ó jaká v tobě svatá pošetilosť,

v tvém hořkém losu jaká božská milosť!

Nechť domnělým jen křídlem, drahý klame,

v tu skálu biješ, selhávaje v smutku,

oč větším’s ubohé přec pravdy samé!

Ó nadšení, oč větším’s nás i skutků!...