STÍNOVÁ HRA. (Obraz II.)

Zbledly pak růže, jásavá jitra,

zhořklo to vše, a království zhořkla

radosti jako blednoucích jiter,

nádherných jiter tichého dětství...

Zmírala jitra!

V doznělých písních zabouřil život –!

Tajemství byla odporně zjevná,

písně už zmlkly májových fléten,

a duší táhla na místě představ

velikých bohů, slavného Štěstí,

šedivá mračna, kotouče prachu – – –

(To jsou ty chvíle, paní mých visí,

kdy zhořklo víno u samých retů,

kdy zvadly bezy dotekem rukou,

kdy klesla hlava v chvějící dlaně,

kdy s očí pluly veliké slzy

čekání marných u trosek visí –

kdy se nám zdálo, slunce že hasne,

umírá slunce, umírá radost,

kdy mřely písně, zvádalo štěstí,

a duší táhly podzimní písně

o tom, jak nikdy nevzkvetou klasy – –)