Stínové obrazy.

Večerů zimavých když vidíš divý cval,

do ulic fičící ledovou, krutou zimu,

tu Prahu sestárlou bys ani nepoznal!

Vše vidíš v modravém a neurčitém dýmu.

A cítíš najednou, jak stárneš... Míjení

jak stíny prchavé otřesou tebou náhle,

ty poznáš, rety tvé že suché jsou a zprahlé,

že oko vpadlé je a srdce v stišení.

Jak bylo před lety, teď náhle srovnáváš!

stínové obrazy se střídají a minou,

a listy žloutnoucí před sebou všude máš,

rok každý zavane jak vítr doubravinou...

Obrazy na plátně přeběhly pouhou hrou. –

A řady poutníků se v lásce vystřídaly,

zdroj písní vyprahnul těch pěvců, již tě jali,

a hroby přátel tvých četnější stále jsou...