STÍNU

Kolikrát rozkoší tíhou nebe se prolomilo?

Kolikrát bůh nám dobrotivě pohrozil?

Co zemí neobjevených nám v duších snilo,

a kouzly tvými jat,

ach, kolikrát

na slunných jejich pobřežích z Tvých rtů jsem pil?

Beránků zasněná stáda pastvinou nebes táhla,

lesy nás k hrudi udýchaně přitiskly,

má ruka nejhoroucněji po Tobě sáhla

a byla’s má, a byla’s má

tělem a duší a očima,

nad Tvými ňadry když zuby mé se zablýskly.

Všady jsme nesli svá srdce jak milý dar s pouti,

svěcený slavně o zpívané, velké mši!

Konce Tvé lásky nemoh’ jsem ani dohlédnouti:

všechno, všechno jsem dal,

a přec tak málo miloval

pro věčnou slávu těla, pro úsměv na duši –

Vesnice, města a lodi, prosté vozy, vlaky:

Království boží! Královno, králem jsem byl!

Jezera slzí se rozlila Tvými zraky,

jezera hluboká:

srdce své, to srdce člověka,

kotvou jsem zlatou na jich dně navždy zakotvil.

Kolikrát, přepaden smutky, plenil jsem Tebe, sebe,

v majáky ilusí posměchem, hořem bil?

Unaven k smrti, kdy vše jen mrazí a zebe,

a pláčem jat,

ach, kolikrát

po Tobě, Stíne, tiše jsem rukama zalomil?