Stíny dávných sluncí

Na rtech mojich slovo ožilo.

Mělo sílu, která zašlé budí.

Sladké vidění mi zmnožilo

stíny, jež mi dávno prošly hrudí.

Bylo mi, jak z mládí sluncí mých

západ hořel by a metal stíny,

vyzařoval ještě teplý smích,

svody lásky, bez viny mé viny...

Stíny dloužily se k východu,

dávných sluncí tmaví služebníci.

Denně v jejich kráčím průvodu.

Zvídám vše, co kdys mi měly říci.