Stíny mrtvých.

V mlhavých nocích, do útesů skalných

když mořské vlny těžce hřmí a bijí

a ženy vzpomínají mužů dálných

a modlí se a děcka tisknou k šiji:

ti, kteří doma zbyli, páží svalných

rybáři soudruzi, – již snésti mohou

vichr i bouř, jenom těch zraků kalných,

těch ženských zraků ne, – jdou smělou nohou

ven ku břehu a hledí se skal v dáli.

A jak se temnem vlny dmou a valí,

tu zdá se jim, že kdesi výkřik slyší –

a v mžiku, kdy se vlnobití stiší,

to zní co kvílení i z vod a vzduchu;

jak sterých úst se nářek nese k sluchu

a mhou je vidět zápasící lodě

a plachty stínové, jak chmurná křídla

se ženou letem proti bouřné vodě.

Leč lidské postavy tam vidět není,

ač paluba se noří k utopení;

jen velké stíny stojí u kormidla,

a v rybářích jak všechna krev by stydla;

i šepce druhu druh: „To lodě duchů,

jež vezou ty, kdož dokonali včera,

na ostrov mrtvých –“ A teď loďka šerá,

v níž tichne kvil, po loďce v tmu se topí.

A ráno marně hledáš duchů čluny;

jen v písku někde vidět mělké stopy,

neb ve skalisku těžké, hromné runy,

jak ti, kdož těžce světem jdou, je ryjí. –

A vlny mořské do nich hřmí a bijí.