Stíny.

Vyschlého kol vodometu

v hravém letu,

v matném svitu měsíce

jako svadlé květů pýří

tančí, víří

divných postav směsice.

Zrovna jak tu chodívali:

Abbé malý

s velkým rudým deštníkem;

správčík, jenž týl k zemi klonil,

v hněvu zvonil

holí s žlutým knoflíkem.

Kavalír, jenž vždy se dvořil,

dámám kořil,

ve zlatý koš kordiska

noře bezúhonnou ruku,

v srdce tluku

kde šla mladá markýzka.

Karabáčník, baron starý;

vášně žáry

s děvčat přešly na koně,

bičem v posled plný hrůzy

stínal v chůzi

květy aster v záhoně.

S mopslem baronka pak, za ní

v usmívání

stín tučného lokaje

v ruce flakon nebo knihu,

v okamihu

paní v pomoc hopkaje.

Gouvernantka rozpačitá,

stále skrytá

za vějířem z pavích per,

vychovatel dlouhovlasý,

básník asi

stále ve jhu cizích sfer.

Starý lesní, za ním chvátá

boubelatá

šafářka, pak mušketýr,

dál houf, bůh ví sám čí dětí...

Amoreti

tak se točí v rej a vír.

Vyschlého kol vodometu

v hravém letu

míhají se jako dřív,

ale rozdíl – jsou to stíny,

jež svět jiný

posýlá sem z duchů niv.

Rozdíl velký! – Sadem, polem

jak šli kolem

jedni s věčnou úklonou,

druzí sotva hnuli rety

z etikety

za vějíře záclonou.

Teď se snášejí tu svorně,

málo dvorně,

to je pravda, křepčíce,

bez rozdílu stavu, stáří,

pokud září

sivé světlo měsíce.

Baronku chyt’ malý abbé

v chvíli slabé

kolem pasu a s ní hřmí

v divý rej a správčík mžourá,

blíž se šourá,

kde se starý Neptun tmí.

Svedenou tam ctnosti vzorem,

preceptorem,

gouvernantku v stínu stih’,

jako křídla netopýří

vzduchem víří

modrý frak, se v temnu mih’.

Starý baron bez přetvářky

u šafářky

stavil se a v tvář ji štíp,

s kontessou se lokaj baví

dál, kde tmavý

stín se táhne starých lip.

Kol fontanu rozvaliny,

stíny, stíny...

druž se točí bezhlasá,

luny svit jak šlehne ostrý,

v šatech kostry

zříš a tváře bez masa.

Takto v hbitém, pestrém reji

kolem spějí

v přeletu a poskoku,

paruky a šosy v změti

větrem letí

jako druhdy v rokoku!

S čím dřív druh se tajil druhu

v rosném luhu,

v záři luny zjevno jest,

bezmasý ret divně mlaská,

šepce: láska!

v cudné záři věčných hvězd.

Tak se točí v divém spěchu

bez oddechu

jako svadlých listů shon,

fontan vyschlý v této chvíli

lká a kvílí,

z dálky zní sem flétny tón.

Fontan kvílí, pláče, stená,

ozářená

okna zámku svítí mhou,

mramornou co stéká škebli

mezi stébly,

bože, kalné slzy jsou!

A rej tento fantastický

víří vždycky,

v úplňku jak měsíc plá,

v sad jesení kropenatý

vůně máty

balšámu a routy vlá.

Po ránu však ticho zase,

v bezehlasé

poušti dřímá park i les,

nevyzradí ani němá

chrysanthema

stínů oněch divný ples.