Stišení.

Když tužeb žhavý plam se v popel proměnil

a kalich radostí své dno mi ukázal,

v přívalu hořkostí když neskojený pal

v života zhrdání se v tvrdých vlnách slil,

má tajná milenko a družko teskných chvil,

o luno přítulná, tvůj bledý požár vstal

nad mraků cimbuřím, jež noci demon hnal

po nebes tišinách ve stopách věčných mil.

Do šera komnat mých ty lampu růžovou

mi věsíš na řetěz mých svadlých vzpomínek,

jež růží čajových jdou vůní nakyslou.

A v blahém stišení ty koupáš duši mou,

co hodin ospalý a rozsmutnělý vlek

se k tobě povznáší a rozplývá se tmou.