ŠTÍT

V adventě bylo to. A pozdě k ránu

podivná hvězda plála

tak jako nesvětská a jako betlemská,

nad Hradčanami stála

jak křížek koruny, neb žezla rukověť. –

Postavy šeré ku božímu stanu

kráčely vzrušené; a odpověď

toužily s nebes k modlitbám svých srdcí hlubin...

Tak jako nesvětská a jako betlémská

podivná hvězda plála, jako rubín,

krvavý rubín, chorál zněl: rorate coeli...

A srdce millionů v osamělý

chrám tepala, voskové sloupky hořely,

a písně křídly mávaly, a prostřely

koberec pro klečící k nebesům.

A v kapli svatováclavské vstříc velkým snům

chorály zněly, srdce bušila

jak světcův meč na uzavřenou bránu,

a v polostín svou nesmrtelnou záři šířila

podivná hvězda síly, narozená v pozdním ránu.

Nezhasla podnes,

a svítí jako nejsvětější štít

patrona české země, smutné, štvané!

A vítr zlý, byť vzedmuv plachty, odnes’

oblaky snů, jak lodi ztroskotané, –

nám zůstane ten štít –

a naše srdce jak v zvon poplašný – do něho budou bít’..!