Stopa ve sněhu.

Sám prázdným krajem šel jsem, den byl zimní, chladný,

a kam zrak dohlédl, až v obzor padal sníh;

kol holá pole jen a nikde chodec žádný,

jen stranou hřbitov stál, cíl všeho žití zrádný,

a v mlžném pozadí kol vížky kostelíka

se k sobě krčilo pár chatek doškových.

A v tichých myšlénkách jda, nevšim’ jsem si ani,

u vrátek hřbitovních že náhle stanul jsem,

od nichž kol bílé zdi se táhlo lemování,

a četných hrobů řad, jenž ukrýval se za ní

pod sněhu příkrovem, v plášť nebe zadumaný

a šedý díval se, tak zádumčiv a něm...

A v teskném pohnutí já hlavu schýlil k zemi –

v tom náhle ve sněhu jsem černou stopu zřel,

podivnou, tajemnou, čerstvými šlépějemi

od zídky hřbitovní se táhla poli všemi,

a v mlze mizela, jež víc a více houstla,

jak kdosi právě teď by zvolna tudy šel.

Však nikde tvora zřít, kraj jak dřív prázdný, čistý.

A nevím ani, proč, – dle šlépějí těch dál

když zvolna kráčel jsem, jda všemi těmi místy,

kde v sněhu černaly se, určitý a jistý

směr jich až k chatám spěl, a divno, ač sníh padal,

těch stop víc nezavál, jak tknout by se jich bál!

Kdo mohl kráčet v nich? Ač nejsem pověrčivý,

v mou duši rozchvělou děs jakýs náhle vpad;

den spěl juž k večeru, – v tom náhle zadumčivý

hlas zvonu ozval se, tak truchlivý a tklivý

to s vížky kostelní, zněl requiem jak žalné,

s nímž tichá modlitba všech pojila se chat.

Kdos právě zemřel tam. Ó, záhad strmá výše!

V té chvíli tesklivé já rozluštění mněl

jsem nalézt’ oněch stop, jež, co sníh s mračen říše

se spouštěl, viděl jsem; mně dělo cosi tiše,

že smrt v nich kráčela, by navštívila toho,

jenž v jiných světů stín byl právě odešel...