STOPY MOŘE.

Skály útes hladký, šedý viděl jsem kdys před lety

a já na něj hleděl, hleděl jako v sochu zakletý:

na té hladké rovné ploše v obrovském tom kameni

jak na deskách Desatera divná zřel jsem znamení.

Kámen ten se nořil v moře, v šíré moře pravěku,

vlny jeho do něj bily v rozmaru i ve vzteku,

v hře a reji, když se nad ním dechem vznášel Neznámý,

pokrývaly jeho stěnu stříbrnými pěnami.

A to moře dávno zniklo – jak se nový rodil svět;

ale hladkém na kameni do dnes zbyl tu jeho sled;

stopy vln zřím, vlnobití táhlé, dlouhé linie,

a mně, jak když dávné moře před zraky se rozlije.

Slyším jeho hru a bouři, smích i šepot do svých dum,

kapradin, jež koruny své v oblaka pnou, slyším šum,

ještěr s křídly z vody leze, zježený a prohnutý,

z dálky slyšet klestí praskat, k moři táhnout mamuty.

Duše má se hrůzou chvěje – jak na novém Sinaji

zákonů se věčných runy ne té desce mihají,

jasněji než v pergameny, nežli v písma zlatých hvězd

vepsána v ní mystická je nesmrtelná žití zvěst.

Věčný život! Všecko hyne a přec – v jiném tvaru snad –

dál vše žije, první úsvit na zemi co spící pad;

skála, dub i klásek trávy, pel motýlích na křídlech

stejně věčny – z dílny kosmu neztrácí se ani dech!

Básníku, tvé sny že pouze moh by v jícen zhltit Čas?

Pradávného moře stopy před mým zrakem září zas.

Hrstka prášku z tebe k novým zárodům se rozletí,

ale co jsi snil a cítil, dál též půjde v staletí.

Všecky sny tvé, dumy, touhy, jas tvůj čistý, nebeský,

zachytí se z duše plaché navždy Písně na desky,

hry i bouře, smích i bolest, moře toho vlnění,

které nosíš ve svém nitru, celé na nich zkamení.

Jak tu malá přízeň dneška? Co tu vztek a zloba zlých?

Zbude snad, jak na tom tesu, několik jen čar a rýh,

ale ještě po staletích v chvilce ticha nejvyšší

nad nimi kdos jednou skloněn, moře šumět uslyší!