STOPY V JARNÍM SNĚHU.

Když padal na jaře sníh, já stopu Vaši v něm shléd’:

to otisk útlý jak list v tu bílou hmotu se hnět’ –

ó, drahé dítě, ten list, ten jarní list

tak rád bych z té tvrdé cesty byl zved’.

Tam cizí zašlapou jej – list jarní, který spad’ v sníh,

jej slunce rozdýchá v nic v březnových úsměvech svých,

ó, stopo sladká, ó, lístečku,

co zbude mé touze z otisků tvých?

Vy listy vytisklé v sníh, jenž teplem Vaším se třás’,

proč zvednout nemohu vás, vy útlé lístečky, vás – –

ó, stopy teplé, ó, otisky,

jak v jarním sněhu svítí váš jas!

Mít listy, alespoň vás, v svůj herbář bych si vás klad’,

za nocí tichých z vás bych dal vůni minula vát,

na vaši přesladkou paní

bych nad vámi věčně chtěl vzpomínat...