Stopy v sněhu.

Sníh, sníh a sníh, kam zraky hledět mohou.

V něm stopy dvojí jdou vždy dál a dále;

ty jedny ženskou vyšlapány nohou

a druhé jsou od dětské nožky malé.

A nenapadal na ně sníh už bílý.

Ty velké napřed a ty malé vzadu,

čím dál, tím víc – to došly děcku síly,

snad plakalo již z únavy a hladu.

Ted' ale mizí zcela mému hledu,

snad v náručí je matka zdvihnula si;

jak asi nyní šla jim cesta k předu,

zda donesla je zdravé pod krov asi?

Snad u krbu již dávno, v němž se topí,

a marně o ně neznámé se lekám –

však celý den jsem viděl přec ty stopy,

jak do dálky se tratí, v pole někam...