Stopy ve sněhu.

Paprslek kmit se v tiché doubraviny

a mocí kouzla změnil ve rubíny

nade mnou sněhy v temných haluzích,

a třpytných větví zapletené stíny

k mým nohám tiše padly ve kruzích.

Sám kráčím v háji s nakloněnou hlavou,

mé myšlenky se v dálku rozletly

a jako sněhy kolem září hravou

ve snivé hrudi v duhu rozkvetly.

Kam vede cesta? – Kolkolem sníh leží.

Hle, malých nožek stopa v dálku běží,

dvou dívčích nožek, jež tu kráčely.

Sníh nezavál ji, dosud zcela svěží

mně kyne dále v lesklém úběli.

K těm stopám sobě kreslím nožku bílou

i měkké tílko, oval ramene –

krev moje v ňadrech proudí kouzla silou

a hlavou letí touhy plamenné.

Ó veď mne, stopo, v náruč víly vnadné!

Sníh kolkolem a sněhy jsou tak chladné!

Snad okřeju zas v teplém objetí;

snad s tmavých očí slunka záblesk padne

a v srdce mého sněhy zaletí! – – –

Hle, nové stopy – ku dívčím se pojí...

to muž se potkal s dívkou tajemnou.

Ó rozumím! a hlavu klopím svoji:

mou laňku někdo lapil přede mnou.