STRÓPHY O LÁSKY NEVINNOSTI.

Je lichotivé jako ženy hlas

a sladké, sdělování v šeru tiché.

A pluje motýl jak, jak seraf krás

a láska nevinnosti novězrozená.

I vzpomínám, jak po pěšinách srdce

mé chodívalo, plulo k milence,

za vlahých soumraků, jak ve zrcadle

podobných, po stezkách vlídných a blaživých.

Však zaváty jsou teď a znikly v pýru,

list rezavý i žlutý v ně se snesl.

Toulat se nemůž’ srdce roztoužené,

ni křepčit tanec něhy bachický.

Však naděj živí, kývá, vzpřimuje,

že van je učeše, chvost zamete

Pana a satira, ať radost v průvod,

tah láska jimi v capriol můž’ spět.

Ve spěchu okřídleném zniknou v hřbet,

tvůj zažehná rmut nebi vzácný smích

a stesku hradby všechny odnese

a rozluky glób slzy osuší.

A trouver rozplá tvůj, vše spije písní,

jak vůně zátopa vše ovane.

I sebe nardem Psyché opojí,

pro sebe žas, sebou se zaholedbá.

A tóny rozsije, co pelem, prachem třísní

zas Venus lilie. Však erotik mnohý

by za námi žďál v chýži himerona,

já dím, se nestaň prv, až mistr slohy

po pouti prašné omyje mu nohy.

Neb s loutnou Éra, umem jeho prv

nic společného, s něhy hodem mít

v rub nemůž’. Neb zrobena v původ,

by ženě lichotila, v její hold a čest

vždy znovu struny vzpjala, naladila.

Pych její nemůž’ znesvěcen být, zlehčen.

Je jiných qualit Éra zápolení

v doméně krásy. Řád je v jeho shonu.

A proto v jeho stopu mníš-li v snažení,

v před milky zrak ať též ti okazuje.

Na srdce pěšinách. Ve výspě ticha.

A v šeru, v němž je sladké sdělování...