STRABA.

Tam kde v lese na vysoké skále

Smutné stříbrozvuky pěji stále,

Před časy stál převysoký hrad,

Na němž bydlel rytíř Milorad.

Miloval on slečnu Bělolinu,

Často býval u ní na Milínu,

Často jej skrz černý, hustý les

Vraný oř tam ku milence nes.

Bělolina, co bohyně Lada

Sličná, oblíbila Milorada.

Dívce každý líbý, sladký sen

Představoval Milorada jen.

K blankytu když líbé ptactva plesy

Zdvíhaly se a skrz černé lesy

Větříček když jemný z rána vál,

Rytíř se již ku Milínu bral.

Jednoho když času v tmavé noci

Vichr bouřil se svou valnou mocí,

Zdaleka pak silný zuře hrom

Odrážel se tam o skály lom:

Rytíř právě jeda s honby domů

Přicválá až tam ke skály lomu,

Poslouchá – „Ha, co to? nyní zas,

Nezní to tam potřebného hlas?“

Znova cválá oř tam silným krokem,

Již u skály jede za potokem,

Jeho běh jestiť co ptáka let –

Hle, proč rytíř tak co stěna zbled?

Stará žena tam pod skalou sedí,

Do jakéhos kotle temně hledí,

Vstanouc pak: „Rytíři,“ zvolá, „stůj!

Ještě této noci budeš můj.“

Obrátě pak koně spěšně cválá

Rytíř tam, kde nejvyšší jest skála;

Přijede až tam, kde skály lom,

S něhož jej i s koněm srazí hrom.

Z hluboka jest hrůzné slyšet hlasy:

„Milenka si s hlavy rve teď vlasy,

nikdy rytíř nemůž’ býti tvůj,

Neb já Straba, a rytíř jest můj.“

Druhého pak dne když časně z rána

Na hradě se otevřela brána,

Tu spatří milenka mužů šest

Mrtvého rytíře k hradu nést.

Od toho hned času víc a více

Vždy milenky vpadlé blednou líce,

Když pak kvítí všecko vadlo již,

Sejme smrt s ní té bolesti tíž.

Tu uvíjej’ dívky z kvítí věnce,

Okrášlejí rakev též milence;

Na marách jež leží v černý šat

Dívka oblečená, zdá se spát.

Dobrou noc ti, dívko, dívko zlatá,

Tichost tamo kde panuje svatá,

Budeš dlouho, dlouho sladce spát,

Až tě k soudu bude trouba zvát.

Tu z Milína při trub smutném zvuku

A při shromážděných lidí hluku

Dívku bledou v rakvi vidět jest

Od mládenců dolů k skále nést.